Fenomén informace ve vztahu k homeopatii

    Homeopatie je stále častěji označována jejími odpůrci jako metoda nevědecká,hraničící s oblastí šarlatánských a pokoutních metod,ne-li přímo mezi ně patřící.V poslední době lze vypozorovat cílenou snahu a takřka frontální hnutí v tomto duchu.Ve svém příspěvku se nechci zabývat příčinami tohoto tažení,ani proti nim ohnivě argumentovat,neboť všechny boje pro a proti nějakému postoji,tvrzení nebo názoru znamenají pouze krajní polaritu určité diskutované oblasti nebo jevové roviny.Podstata problému se pak často ztrácí ve vášních silně emocionálních výlevů obou názorově soupeřících stran.Pokusím se pouze předložit určitá zamyšlení nad několika pojmy,které se v souvislosti s homeopatií stále opakují (např.věda,energie,informace).

    Skutečnost je extrémně složitá a zabývat se jí v celé komplexnosti je nemožné.Věda nepozoruje a nemůže pozorovat a brát v úvahu všechny proměnné,podílející se na určitém jevu.V důsledku toho se vědec nemůže vyhnout tomu,aby do svého studia nevnesl určitý systém víry.Mnohé faktory určují,který aspekt bude vybrán a který z mnoha myslitelných experimentů bude proveden dříve.Takovými faktory mohou být nepředvídatelné události ve výzkumu,základní vzdělání nebo specifický trénink pracovníka,předchozí zkušenosti z jiných oborů,individuální temperament,ekonomické a politické faktory a další proměnné.Pozorování a experimenty mohou a musí radikálně zredukovat a omezit rozsah přijatelných vědeckých řešení.Je tedy principiálně nemožné praktikovat vědu bez nějaké soustavy apriorních přesvědčení,bez základních metafyzických předpokladů a odpovědí týkajících se podstaty skutečnosti a lidských znalostí.Avšak bez ohledu na to,jak moderně nebo přesvědčivě je to které paradigma fotmulováno,je třeba jasně rozeznávat jeho relativní povahu a vědec by je neměl zaměňovat s pravdou o realitě."

    Tuto záměnu však často pozorujeme právě v souvislosti s různými hodnoceními a posudky o homeopatii.Myslím,že zde mimo jiné dochází k uplatnění právě jmenovaných ekonomických faktorů stojících nenápadně v pozadí a užívajících jako svůj nevědomý nástroj onen individuální temperament těch,kteří jsou ochotni veřejně prezentovat svoji "ideovou zkamenělost" z období triumfujícího vulgárního materialismu,které automaticky neskončilo změnou politického režimu.

    Jedním z klíčových sporů vyskytujících se kolem homeopatie je otázka působení homeopatického léku,který je ve svých účinných potencích tak vysoce "ředěn",že se často hovoří o přenosu či dodávání různých energií atd.Toto bývá vytýkáno v tom smyslu,že jde-li o energii pak tedy o jakou,jak se přenáší,měří a definuje.V tomto smyslu by opravdu byl lepší termín informace,který mnoho homeopatů užívá.Vztahem tohoto fenomenu a hmoty,vztahy hmoty a vědomí,a tedy kritikou mechanistického pojetí světa se zabývá řada vědeckých teorií.

    Ve zmíněné práci se hovoří o nalezení matematické formulace subatomárních jevů ve dvacátých letech tohoto století,které se podařilo mezinárodní skupině fyziků,mezi nimiž byli např.Niels Bohr,Louis de Broglie,Werner Heisenberg,Erwin Schroedinger,Wolfgang Pauli a Paul Dirac.Jde o známý závěr kvantové fyziky,že subatomární částice nejsou pevnými objekty,mají velmi abstraktní charakteristiky a vykazují paradoxní dvojí povahu.V závislosti na uspořádání experimentu se někdy chovají jako opravdové částice,někdy jako vlny.

    "Zdánlivý rozpor mezi částicovou a vlnovou povahou byl v kvantové teorii rozřešen způsobem,který otřásá samotnými základy mechanistického světového názoru.Na subatomární úrovni hmota neexistuje s jistotou na určitých místech,ale spíše vykazuje "tendenci tam existovat",a podobně ani atomické děje se neodehrávají s jistotou v určitém časovém okamžiku a určitým způsobem,ale spíše mají "tendenci se přihodit".Tyto tendence lze vyjádřit jako matematické pravděpodobnosti,které mají charakteristické vlastnosti vln.Nejradikálnější interpretace předpokládají existenci kritické role psyché v kvantové realitě.Autoři,kteří přemýšlejí tímto způsobem se domnívají,že mysl nebo vědomí ve skutečnost ovlivňuje,nebo dokonce vytváří hmotu.Do tohoto oboru patří práce autorů,jako je Eugene Wigner,Edward Walker,Jack Sarfatti a Charles Musés."

    Hlubokou kritikou základních pojmů mechanistické vědy je dále např.studie disipativních struktur v určitých chemických reakcích,kterou formuloval Ilya Prigogin(1980,1984) a objevem principu,který je řídí - "řád prostřednictvím fluktuací" a s těmito jevy související matematická "teorie chaosu".Při matematické modelaci chaotických procesů nepřecházejí modelové sytémy do jednoduché rovnováhy,ale složitě a neopakovatelně se vyvíjejí,což je při pokusu pozorovatelné u zmíněných disipativních struktur (schopnost stálého vytváření a výměny entropie s okolím - Bělousovova-Žabotinského reakce).Fyzikální a chemické procesy jsou v podstatě indeterministické a předvídatelné pouze s určitou pravděpodobností.Nejnovější výzkumy ukazují,že indeterminismus je vlastní sytémům jakékoliv úrovně složitosti - v disipativních procesech,katastrofických procesech,v turbulentním proudění kapalin,ve fázových změnách (var nebo tuhnutí),u počasí,v živých organismech,v mozku,v dynamice populací a ekologii a v chování ekonomiky.

    "Při stále hlubším pronikání do nejhlubší struktury hmoty a studiu rozmanitých aspektů nejrůznějších procesů pojem pevné substance postupně mizel z obrazu a zanechal jen archetypální struktury,abstraktní matematické formule nebo univerzální řád.V důsledku toho se nezdá být extravagantní alternativa,že spojujícím principem v kosmické pavučině je vědomí jako primární a dále už neredukovatelný atribut existence.V nedávných letech se fyzika rychle přiblížila k bodu,kdy se bude muset explicitně zabývat vědomím.Existují význační fyzici,kteří jsou přesvědčeni,že budoucí vyčerpávající teorie hmoty bude muset zahrnovat i vědomí jako integrální a rozhodující složku.Různé verze tohoto názoru byly vyjádřeny fyziky jako David Bohm(1980),Geoffrey Chew(1968),Eugene Wigner(1967),Fritjof Capra(1982),Nick Herbert(1979),Arthur Young,Saul-Paul Sirag.

    V průběhu posledních tří desetiletí vedly důležité výsledky výzkumu v matematice,laserové technologii,holografii,kvantově relativistické fyzice a ve výzkumu mozku k objevení nových principů,které mají dalekosáhlé důsledky pro moderní výzkum vědomí a pro vědu vůbec.Tyto principy jsou nazývány holonomní,holografické nebo hologramické.Nové postřehy se týkají takových základních problémů jako jsou uspořádávací a organizační principy reality a ústřední nervové soustavy,distribuce informace v mozku,povaha paměti,mechanismy vnímání a vztahy mezi celkem a jeho částmi.

    V modelu vesmíru,ve kterém se klade důraz na hmotu a kvantitu,tedy v modelu vytvořeném mechanistickou vědou,se část liší od celku zřejmým a absolutním způsobem.V modelu,který popisuje vesmír jako vibrační soustavu a zdůrazňuje informaci spíše než hmotu,takový rozdíl už neplatí.Tuto radikální změnu,ke které dochází jakmile přeneseme důraz z hmoty na informaci,můžeme objasnit na lidském těle.I když každá buňka je triviální částí celého těla,má prostřednictvím genetického kódu přístup k veškeré informaci o těle.Je možné si představit,že podobným způsobem lze získat i veškerou informaci o vesmíru z kterékoliv jeho části."

    V těchto souvislostech jsou dále zmiňovány myšlenky Einsteinova spolupracovníka a autora zásadních prací o teorii relativity a kvantové mechanice Davida Bohma,který"rozšiřuje holonomní principy i do oblastí,jež dnes nejsou přístupné přímému pozorování a vědeckému zkoumání.Výsledná vize skutečnosti drasticky mění filozofické předpoklady západní vědy.Bohm popsal podstatu skutečnosti všeobecně a vědomí zvláště jako spojený koherentní celek,který podléhá nikdy nekončícímu procesu změn - holo-pohybu (holomovement).Svět je ve stálém toku proměn a stabilní struktury jakéhokoliv druhu nejsou nic jiného než pouhé abstrakce".

    Originální a imaginativní model mozku,který předložil nurochirurg Karl Pribram předpokládá,že určité důležité aspekty mozkových funkcí jsou založeny na holografických principech".Je zde citována např.jeho práce"Languages of the Brain"(1971)(Jazyky mozku).

    Do těchto holonomních modelů světa zcela zapadají teorie britského biologa a biochemika Ruperta Sheldrakea popsané např. v jeho knihách "A New Science of Life"(1981),"The Presence of the Past"(1988) a "The Rebirth of Nature"(1990)(u nás vyšlo pod názvem "Tao přírody").

    V poslední jmenované práci hovoří např. o teorii morfogenetických polí.Genetický kód v molekulách DNA pouze určuje sekvenci stavebních bloků aminikyselin v bílkovinných molekulách - tzv.primární strukturu bílkovin.

    "Geny diktují primární strukturu bílkovin,ne specifický tvar kačení nohy,ovčí ledviny nebo orchideje.Předpokládat,že se organismus sestaví sám ze správně postavených bílkovin je něco podobného,jako by na stavební místo byl ve správný čas dopraven patřičný materiál a očekávalo se,že se spontánně sám poskládá v dokončenou stavbu.Všechny buňky jsou geneticky programovány stejně.Přesto se z nějaké příčiny chovají rozdílně a vytvářejí tkáně a orgány s různými strukturami.Je jasné,že nějaký vytvářecí vliv,jiný než DNA musí různé orgány tvarovat.Ve dvacátých letech tohoto století (v holistickém duchu) celé řada biologů nezávisle navrhla nový způsob biologické morfogeneze: koncepci embryonálních,vývojových nebo morfogenetických polí.Tato pole byla podobná známým fyzikálním polím v tom,že to byly neviditelné oblasti vlivu s vnitřními holistickými vlastnostmi,byly to však nové druhy polí fyzice neznámé."

    Dále zde hovoří o vlastnosti morfogenetických polí přitahovat vyvíjející se systémy k jejich konečným podobám nebo reprezentacím v nich obsažených.Existuje matematická modelace těchto polí pomocí pojmů atraktor a bazény přitažlivosti (podrobněji viz zmíněná práce).Matematik René Thom vyjádřil tuto myšlenku následovně:

    "Veškeré utváření nebo zanikání nějakých forem nebo morfogenese může být popsáno vymizením atraktorů reprezentujících počáteční formy a jejich nahrazením atraktory,které je uchvátí a reprezentují konečnou formu".

    Rupert Sheldrake rozšířil tuto teorii na všechny samoorganizující se systémy na různých úrovních složitosti včetně molekul,krystalů,buněk,tkání,organismů a společenství organismů a nazval tyto řídící síly morfická pole.

    "Morfogenetická pole jsou jen jedním druhem morfického pole,která se týkají vývoje a udržování těl organismů.Morfogenetická pole také řídí morfogenezi molekul,např.ovlivňování způsobu zakódovaného v genech,jakým se řetězce aminikyselin skládají do složitých trojrozměrných struktur bílkovin.Podobně je vývoj krystalů utvářen morfickými poli,která si vnitřně pamatují předchozí krystaly téhož druhu.

    Způsob,jakým dřívější molekuly hemoglobinu nebo krystaly penicilinu ovlivňují morfická pole současných objektů závisí na procesu nazvaném morfická rezonance.Je to vliv podobnosti v prostoru a čase.Morfická rezonance se nezeslabuje se vzdáleností.Neobsahuje přenos energie,ale informace.Tato hypotéza je nevyhnutelně kontroverzní,ale je ověřitelná experimentem a již existuje věrohodná okolnost v její prospěch.Např.když nově syntetizovaná organická chemikálie krystalizuje poprvé - řekněme nový lék - neexistují žádné morfické rezonance tohoto druhu pocházející z předchozích krystalů.Musí se objevit nové morfické pole.Z mnoha energeticky možných způsobů,jakými by mohla látka krystalizovat,se jeden opravdu realizuje.Podruhé,když látka opět krystalizuje,a to kdekoliv na světě,učiní morfická rezonance,která pochází z prvního krystalu,stejný způsob pravděpodobnější atd.Vytvoří se kumulativní paměť a vzor se stává víc a více návykovým.Následkem toho by se tyto krystaly měly ve světě tvořit snadněji a snadněji.Taková tendence je ve skutečnosti dobře známá.Nové sloučeniny obecně těžko krystalizují a někdy to trvá týdny nebo dokonce měsíce,než se z přesyceného roztoku vytvoří.Jak čas běží,mají krystaly sklon vytvářet se po celém světě mnohem snadněji."

    Jde tedy o teorii testovatelnou,přičemž oblíbená vysvětlení chemiků o přenášení částeček krystalů ve vousech nebo na oblečení chemiků či jejich rozfoukání po světě ve formě mikroskopických prachových částeček se dají v experimentu vyloučit.

    Rupert Sheldrake dále hovoří o pokusech neurofyziologů lokalizovat paměť v mozku experimentálních zvířat (viz Pribramovy závěry).Zvířata jsou vycvičena k nějakým úkonům a části mozku se odstraňují,aby došlo k nalezení lokality paměti.Ale i při odstranění vekých kusů mozku (i přes 60%) a různých jeho částí byla zvířata často schopna vzpomínání naučeného.Opakující se neúspěchy najít onu správnou lokalitu paměti byly shrnuty do věty - "zdá se,že paměť je všude a nikde".Některými vědci bylo navrženo,že vzpomínky mohou být uloženy distributivně,neurčitě řečeno podobně,jako je obsažena informace v hologramu.

    Jak vidíme,řada předních vědců opakovaně hovoří o pravděpodobném holonomním modelu světa a nezachytitelném,leč prokazatelném fenoménu,který nazývají informace.V homeopatii jde o to přenést požadovanou informaci z matečné tinktury na určitý nosič,kde by zůstala uchována a z něj dále dle potřeby přenesena na pacienta.V tomto smyslu chemické rozbory onoho nosiče,které mají dokázat,že homeopaté léčí ničím,mají stejný význam,jako snažit se dobrat podstaty informace přenášené novinami,magnetofonovou páskou nebo kompaktním diskem tím,že budeme provádět chemickou analýzu novinového papíru,magnetofonové pásky nebo kompaktního disku.

    Ve své knize"Schicksal als Chance"(1990)(Osud jako šance) hovoří německý psycholog a psychoterapeut Thorwald Dethlefsen o tom,že "by bylo možno uvést celou řadu experimentálních důkazů o účinnosti homeopatických léků - krystalizační test podle Pfeiffera,kapilarodynamolýza podle Kolíska,lékový test podle Volla,ale že za homeopatii hovoří její úspěchy.Ty jsou tak jednoznačné,že i taková hesla jako efekt placeba,spontánní hojení a autosugesce znějí jako výmluva.Podezřívat lékaře homeopata,který vede třicet let čistě homeopatickou praxi,že spoléhá výlučně na fantazii svých pacientů,je projevem naivní hlouposti.Pokud by tomu tak bylo,musela by se akademická medicina stydět,že se jí nepodařilo docílit efektem placeba stejných úspěchů.Proč jsou i zvířata schopna postarat se svou obrazotvorností o homeopatův úspěch,to je úkaz,který čeká na vědecké zdůvodnění."

    Jak vyplývá z již uvedeného,informace vykazuje existenci nezávislou na materiálním substrátu (krystalu,rostlině,mozku,knize),ale potřebuje tento substrát ke svému projevení nebo distribuci (viz morfická pole).Při homeopatické dynamizaci rovněž nejde o žádné "dodávání energie",ale k oddělování informace od původního materiálního substrátu (např.rostliny) a její postupný přenos na nový materiální nosič potřebný pro její uchování (alkohol,mléčný cukr).

    Jedním z dalších problémových okruhů je vztah kauzality a homeopatie.Kritikové homeopatie často tvrdí,že homeopatie není kauzální léčbou,s čímž lze vřele souhlasit.V tomto smyslu je třeba se ptát zda to,co bývá prohlašováno za kauzální léčbu,jí opravdu je.Příčinou nemoci bývá označena nějaká bakterie nebo virus,ale proč tito původci vyvolají u někoho onemocnění a u jiného ne?Příčinou je rozdílná kvalita imunitního systému pacientů a příčinou snížené imunity bývá např.opakované podávání antibiotik nebo stres (obojí experimentálně prokázáno).Poctivým pátráním po další příčině příčiny se postupně dostaneme až k velkému třesku jako prvotní příčině,která by asi byla těžko léčitelná,byť by šlo pravděpodobně o léčbu nejúčinnější.Homeopatie se neptá na příčiny,ale na podobnosti v jedné jevové rovině - pocitů,vjemů,reaktivity a projevených příznaků pacienta - a v jevové rovině sournu výsledků pozorování při pokusech s účinky homeopatik na zdravých lidech,tj.homeopatického repertoria.Na základě porovnání těchto podobností stanovuje léčebný postup.Nechci tímto tvrdit,že kausální léčba je zcela neúčinná,nebo že je za všech okolností špatná,pouze říkám,že homeopatie má k nemoci jiný přístup,který má také svoje právo na existenci z již uvedených důvodů.A protože metodika práce je od základu odlišná,vyžaduje také jiná experimentální kriteria.

    V mém příspěvku šlo především o to ukázat,že existují vědecké teorie z různých oborů - např.kvantové fyziky,matematiky,biochemie,biologie,neurofyziologie,které se zabývají stejnými otázkami jako homeopatie,tj vztahem vědomí a hmoty,funkcí informace a způsobem jejího přenášení v určitých systémech,a že pravděpodobně právě tyto obory přinesou odpovědi na otázky týkající se homeopatie.

    V těchto souvislostech pak poukázat na stále častěji sdílený náhled na náš svět z nových hledisek holistických nebo holonomních teorií fungování reality,které by se mohly podílet na vznikajícím novém vědeckém paradigmatu,které v budoucnosti převládne a ve kterém bude mít homeopatie zcela jistě své místo.Z tohoto důvodu je zbytečné snažit se dokazovat,že homeopatie harmonicky souzní s převládajícím způsobem myšlení ve vědě a společnosti,protože to není pravda.

    Klíčovým slovem je informace jako jev teoreticky diskutovaný řadou jmenovaných oborů,matematicky modelovaný a experimentálně prokazatelný,fyzikální podstata tohoto jevu však dosud není definována.

    MUDr. Radomír Růžička, 15. února 1996

    Literatura:

    Dethlefsen T.1990: Schicksal als Chance (1992 - Osud jako šance)
    Grof S.1985: Beyond the Brain (1992 - Za hranice mozku)
    Sheldrake R.1990: The Rebirth of Nature
    Sheldrake R.1981: A New Science of Life

Zdroj: http://www.homeopatie.cz/sheldrak.htm

Jak funguje hoemeopatie

Homeopatie

je založena asi na deseti principech. Mezi nejdůležitější z nich patří:

Hahneman vycházel z vitalistické teze, že onemocnění je důsledkem narušení životní síly. Homeopatie má životní sílu stimulovat. Podle Thomsona nepůsobí homeopatika fyziologicky, ale využitím synergického jevu, že energie následuje mysl. Případy vyléčení Thomson přisuzuje v 70 až 100 % případů spontánní remisi, účinku soucitu a komunikace s léčitelem a placebo efektu.

Homeopatie vysvětluje údajný léčebný účinek tak, že má duchovní povahu, nikoliv fyzikální. Účinnými nemají být přímo molekuly ředěné látky, ale její „otisky.“ Vysoká ředění homeopatických léků působí na jemnohmotný spirituální organizační systém, který zakladatel tohoto oboru nazval „dynamis“.

Podle některých zastánců homeopatie lékaři a vědci odmítají přijmout homeopatii, protože je v rozporu s jejich „vírou“.

Diagnostické metody homeopatie nejsou fyzikální ani laboratorní, ale vycházejí z reflexe pocitů a nálad pacienta.

Homeopatie je idealistická léčebná metoda.

Homeopatie je často používána při léčbě chronických chorob, mnohdy neléčitelných. Výhodou homeopatik je vzácný výskyt nežádoucích účinků. Zpočátku byla homeopatie úspěšnější než medicína počátku 19. století, protože pacienty méně poškozovala.

 Princip a hodnocení autopatie

Pro obhajobu autopatie a její tradice jsou často zmiňovány léčivé účinky urinoterapie a moči v běžných koncentracích, jaké znaly mnohé kultury.

Jiří Heřt v ironicky pojaté recenzi Čehovského knihy o autopatii zdůrazňuje zejména finanční výnos z distribuce těchto homoeopatik a z pořádání kursů. Recenzi uzavírá poděkováním za potvrzení, že homeopatie je čistá pseudověda štěpící se ve stále absurdnější varianty.[11

Zdroj: WikiPedia

Homeopatie - Historie

Homeopatie

Moderní homeopatii zformoval Hahnemann, vycházeje z tradic antického řeckého lékařství, středověké alchymie a evropské herbalistické tradice.

Některé praktiky izopatie, které používali američtí homeopaté od 19.století, připomínají princip moderního očkování. Chorobné výměšky byly homeopaticky zředěny, potencovány a pak podávány jiným nemocným.

Autopatie vychází z homeopatie a izopatie, hlásí se též k praxi indické ajurvédy i k používání moči evropskými lidovými léčiteli i veterináři k urychlení hojení ran. Nedeklaruje však specifický účinek (na konkrétní nemoc) ale celkový účinek na tělesný stav i psychiku. Zakladatele a dobu vzniku autopatie nelze z webových stránek jejích propagátorů zjistit, v Česku je hlavním propagátorem Mgr. Jiří Čehovský.

Samo slovo „homeopatie“ k označení principu léčby „podobného podobným“ (opak allopatie) pochází již z konce 18. století.

Homeopatii jako dnes užívanou speciální teorii, která byla vytvořena sdružením několika dřívějších léčebných principů, zformuloval německý lékař Samuel Hahnemann (1755–1843) v knize Organon der rationellen Heilkunde (Prostředek racionální léčby), která vyšla roku 1810 v Lipsku (a v dalších vydáních byla přejmenovaná na Organon léčebného umění).

Homeopatie dnes není jednotnou teorií, ale má mnoho směrů a škol. Klasická anglo-americká homeopatie přísně navazuje na Hahnemanna, francouzská se přiblížila konvenční medicíně, za jiné teoretické směry je považována německá, rakouská i indická homeopatie. V České republice je v různých organizacích zastoupeno několik směrů.

Homeopatická společnost se stala členem České lékařské společnosti (ČLS) v roce 1991, již v roce 1996 byla vyloučena, protože podle stanov ČLS sdružuje výhradně zastupce těch medicínských oborů, které vykonávají vědecky uznávané postupy. Proti tomuto způsobu vyloučení se Homeopatická společnost ohradila soudní cestou s požadavkem na zrušení příslušné části stanov, po zamítnutí, při kterém soudkyně odmítla zkoumat vědeckost homeopatie a zkoumala pouze postup ČLK, následovala řada opravných prostředků, které skončila až v roce 2002 Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tam došlo ke konstatování, že české soudy postupovaly chybně. Je zajímavé, že tento rozsudek bývá prezentován i tak, aby vyvolal dojem, že se rozhodnutí týká přímo ČLS

 Autopatie

Autopatie, někdy též autoizopatie (autoisopatie), je alternativní léčebná metoda vycházející z homeopatie. Systematicky ji popsal a popularizuje ji český homeopat Jiří Čehovský.

Podle Čehovského má jít o léčebné působení homeopaticky (tedy převelmi silně) zředěných vlastních sekretů, nejčastěji slin, ale také moči, krve či výkalů, na osobu, která má být léčena. Nemá být náhradou konvenčních a odborných způsobů léčby ani jiných alternativních metod, ale jejich doplňkem. Terminologie a metodologie tohoto oboru není kompatibilní s terminologií konvenční západní vědy, ale navazuje na orientální terminologii,[zdroj?] a proto se v běžném smyslu za vědu nepovažuje. Autopatie vychází z homeopatického předpokladu, že zdraví i jeho poruchy mají původ v naší astrální (spirituální) oblasti, a že každý máme svou individuální vibrační strukturu.

Jiří Čehovský ve své knize uvádí, že o autopatii, kterou objevil, „neeexistuje ve světovém kontextu žádná kniha ani článek“., ale zároveň říká, že s vlastními sekrety pracoval již objevitel homeopatie Hahnemann, a že jde tedy o metodu, která není homeopatům úplně neznámá.

Zdroj: WikiPedia